Asijský deníček: VIETNAM (5 minut čtení)



Představte si … týdenní státní svátek. I to je v Číně možné! Říkají mu “Zlatý týden” a celý stát na začátku října cestuje sem a tam. Všude je prý plno a za vše platíte několikanásobně více, protože vše je již dlouho dopředu zamluvené. Takže kam vyrazit?

Asijský deníček: VIETNAM (5 minut čtení)

 

Po krátkých úvahách jsme zaměřili své plány mimo lidovou republiku. I v rámci projektu pořizování nových silných zážitků a autentických záběrů jsme tedy naplánovali pro náš úplně první výjezd ze Šanghaje cestu do Vietnamu. Přesněji na jeho sever. Ha Noi a Ha Long - nic složitého. Žádné zbytečné detaily. Letenky, auto, hotel a uvidíme … 

… a abych nezapomněla .. pro trochu napětí vízum získáváme až den před odletem.

Předpověď na celý týden zní slibně: zataženo a bouřky, občas déšť. Doufám, že prognóza dopadne jako většina šanghajských, kdy celý týden údajně prší a nakonec je z toho tak slunečno, že Číňanky musí nosit stinná paraplata. Inu, uvidíme …

Nejprve krátké osvěžení všeobecných znalostí:

Vietnam (vietnamsky Việt Nam), je stát ležící na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře. Jeho sousedé jsou Kambodžda, Čína, Laos. Hlavním národem jsou Vietové. Celkový počet obyvatel přes devadesát miliónů. 

Země Rudé řeky - název určitě nepramení z politického vyznání - hlína je tu očividně červená. Země rýžových polí - Vietnam je druhým největším vývozcem této plodiny. Země lahodné kuchyně (mňam!) a stále zelených pralesů. 

Počasí je tropické, takže po celý rok je tu přes 30 stupňů Celsia, jen na podzim trochu víc prší. Prakticky to znamenalo jednu noční bouřku a během dne aspoň jeden krátký řádný lijavec. Vzduch jako v prádelně a komáři žádní. Repelent jsme neupotřebili. Do kufru stačilo sbalit - plavky, trika, kraťasy a pro případ nezřízeného používání klimatizace větrovku, co nacpete do sáčku 5x5cm.

Ve sjednoceném socialistickém státě vládne od roku 1976 komunistická strana a může se zdát, že navzdory nezvratným okolnostem i první prezident Ho Či Min, kterého tu potkáváte na každém kroku. Hledí na vás z nápaditých budovatelských plakátů, světelných billboardů, triček, hrnků, ze všech bankovek a i po letech je stále zřejmě nejobsazovanějším reklamním hrdinou.

V zemi s ticíciletou historií se prolínají prvky buddhismu, konfuciánství a taoismu.
 

Po celodenním cestování se s jedním přestupem dostáváme večer na hanojské letiště a naše jízda může začít. Vlastně ještě ne - objednané Avis auto navzdory všem listinám, které třímáme v ruce a můžeme je využít třeba místo vějíře, pro nás nemají. Takže pokrčíme rameny, řekneme si “nevadí”, dáme si první výtečnou polévku Phó a moje rýma importovaná last minute ze Španělska mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Jak dobře víme: všechno zlé je k něčemu dobré … Papíry nakonec použijeme na poznámky do deníčku a ušetříme opravdu závratnou částku z rozpočtu. 

Trénink ve sjednávání asijských cen už máme, takže za 80 dolarů se po čtyřech hodinách dostaneme o 160 kilometrů zpět na východ k Tonkinskému zálivu. Vietnamskou měnou je dong a jeho kurz 1000 ku 1 je k české koruně příznivý. Tímto se po dlouhé době ocitáme v zemi, kde je levněji, a zároveň rozhazujeme milióny. Je to docela příjemná změna! 

Jinak jsou tu ceny pro turisty uváděny v amerických dolarech, takže to vypadá, že o nějaké nevraživosti k Američanům, která by mohla pramenit z kruté války proti komunismu v druhé polovině minulého století, nemůže být řeč. Lidé tu nejsou zahořklí, jsou odolní, houževnatí, trpěliví, pracovití a usměvaví.

I pozůstatky francouzské Indočíny jsou stále patrné v dobrém slova smyslu. Zdobená průčelí typicky úzkých domů jsou dokladem občas trochu zašlé, ale rozhodně fotogenické, krásy koloniální architektury.

Na naší trase je silnice téměř nepřetržitě lemována vesnicemi a možná městy. Rozdíl nejsem schopna vysledovat. V garážových prostorech domů najdete restaurace, bistra, autoopravny, karaoke bary, dílny všeho druhu, svatební salóny, obchody s oblečením, potravinami, drogerií, pneumatikami, nábytkem, právě čerstvým ovocem atd.

Ač plastové stoličky přišly i do Vietnamu, mnoho lidí, které zahlédnete podél silnic, sedí na bobku. Na bobku prodávají, nakupují, přebírají suroviny, vaří oběd, svařují motory, opravují ventilátory, jedí, čekají na autobus …

Červené státní vlajky se žlutou hvězdou visí všude. Jedinou přestávku mezi obydlími, jejichž přízemí slouží k již jmenovaným podnikatelským účelům, tvoří rýžová pole. Buvoly se na silnici vyskytují jen výjimečně. Dosažená průměrná rychlost 40 km/h je tedy vzhledem k našlapanému provozu a všemu uvedenému závratná.

Na asijské způsoby transportu osob i nákladů jsme přivyklí, přesto mám pocit, že Vietnamci jsou v tomto ohledu ještě o něco dále. 

Silnice se hemží maskovanými řidiči v typicky kónických bambusových slamácích. Pruhy na asfaltu by mohly být zavádějící, tak tam pro jistotu nejsou. V praxi to vypadá, že po stranách je po jednom pruhu pro motorky a mezi nimi zhruba tři pruhy pro auta. Zřejmě využívané dle potřeby. Směr s početní převahou intuitivně obsadí pruhy dva. 

Troubení se tu bere jako přátelské upozornění “Nejsi tu sám. Vidíš, jedu!” Jen před veřejnými dopravci je třeba mít se více na pozoru. Po ohlušujícím klaksonu, který určitě původně sloužil na zaoceánském parníku, kolem vás neprodleně prosviští autobus hlava nehlava. Možná jsou rodiny řidičů závislé na bonusech za dodržování jízdního řádu a včasný dojezd do cíle?

Ohromeni jsme také univerzálním upínacím systémem, který je vždy k dispozici. Menší náklad cestující udrží rukama. Pro připoutání závěsu jednoduše zavazadlo přisednou zadnicí. 

Ale my už vjíždíme do Ha Long - takže kdo je zvědav na pokračování z mýtických kulis?



Autor: Martina Vlasáková
Odkaz: