Vyskočíme z teplých postelí (Míra se konečně dočkal, na hotelu pořád 15 stupňů, ale máme vyhřívanané deky! Já jsem v teple a pohodě celou dobu, nenechala jsem si to vymluvit a vleču s sebou spacák do mínus deseti.) Úsporně se v zimních bundách nasnídáme a trochu rozechvěle míříme za našimi dnešními parťáky.
Čeká nás několik hodin v sedlech. Naši koníci jsou zkušení jezdci (my vůbec), a i když při pohledu do strže hned vedle uzoučké stezky sotva dýchám, nezaváhají a pokojně nás vezou dál. Foťák už je dávno v brašně, protože mám plné ruce otěží. V poledne sundáme helmy a posilníme se nudlovou polévkou (je to taková naše jistota, co zažene hlad), stihneme krátkou procházku a pak se podél horských masivů skrz stáda jaků a ovcí vracíme ke stájím. Připadám si jak na prériích Divokého západu, koník bez odmlouvání následuje mé povely, no možná jsme se jen náhodou shodli na trase, ale stejně... Pro mě (kdysi vášnivou čtenářku máyovek) to je rozhodně nejsilnější tibetský zážitek, který mi nezkazil ani moment, kdy jsme sesedli (a moje kyčle důrazně protestovaly).
Chcete se dozvědět o přidání nových článků co nejdříve?
Sledujte mě na sociálních sítích:
