Cestou musíme absolvovat náročný slalom mezi h… ehmm, psími exkrementy. Bylo by naivní si myslet, že se zrakem upřeným na chodník jsme před nechtěnou příhodou v bezpečí. Útoku ze vzduchu jsme neušli. Na jednoho z nás se náhoda usmála dokonce hned třikrát. Nicméně, jak tvrdí Italové, ptačí trus na rameni, na batohu i na kšiltovce nosí štěstí.
U Belliniho bylo včera asi plno. Zametači ještě nedorazili a tak kouzelná piazzetta připomíná spíš skládku odpadků. Je to docela škoda, ale čekat na pozdnější více pohlednicovou variantu nebudeme, radši si dopřejeme pravou neapolskou snídani u Danteho. Velký hrnek latte a bílý chleba, který se v něm namáčí. Atmoška na jedničku, na velkém náměstí se ten binec ztratí.
Neotřelé bylo setkání s univerzitním profesorem matematiky, který nám v cukuletu na počkání vytvořil famózní řešení sudoku dle našeho zadání součtu, fungovalo všemožnými směry …
Pořádková služba se objevila v ulicích a začala se činit. Druhým naším cílem je vyhlídka, jak jinak … Na kopec se vyškrábeme pomocí Funicolare di Montesanto - zubačkou alá Petřín a vturánu máme Neapol jak na dlani. Na hoře Vomero určitě doporučuju nakouknout do kláštera Certosa di San Martino s městským muzeem, ač zrovna mezi zvídavé milovníky kazetových stropů nepatřím! Pevnost Castel Sant’Elmo, vystavěná hned vedle, pak nabízí dokonalé panoramatické pohledy s úhlem tři sta šedesát stupňů. Zkrátka na všechny strany kolem dokola :-)
Shora spatříme i pozoruhodnou dvoukilometrovou ulici, která jak střela půlí historické jádro na dvě části. Tam zamíříme o tři hodiny později. Tím, že je to z velké většiny pěší zóna, se nenechte uchlácholit. Chůze tu trochu připomíná bojovku z Hanoje. Seběhneme z vrchu dolů, ale nejprve přebrodíme úvodní úsek schodiště, který je místo červeného koberce pokrytý různobarevnými střípky. Asi nějaký neapolitánský zvyk - odhazovat dopité lahve před sebe, za sebe, pod sebe (prostě dolů) … A pak už se proplítáme mezi mopedy, fiátky a trojkolkami.
Pro někoho možná špinavá Neapol, ale pro pouličního fotografa? Ráj na Zemi - plný činorodého dění, kratičkých příběhů, prchavých okamžiků, které se krásně vejdou na čip mého foťáku …
V Číně pořád nostalgicky vzpomínáme na Itálii, ale teď mám trochu dejavu. Došlo mi, že obě země, mají vlastně mnoho společného. Chaotický provoz, hlasité emoce, silně zakořeněné náboženství, prádlo visící přes ulice, rušná tržiště, přeplněné garáže coby soukromé dílničky, plastová křesílka na ulicích, originál kabelky z celého světa, ve dvorech večer svítící nazdobené oltáříčky … v Itálii navíc mají zřejmě rádi umění grafity … a špagety a pizzu. A já rizoto!
KLIKATÁ CESTA NA AMALFSKÉ POBŘEŽÍ
Chcete se dozvědět o přidání nových článků co nejdříve?
Sledujte mě na sociálních sítích:
